Na víkend - od pátku 26. - do neděle 28. srpna jsme měli v plánu (opět) větší účast na 2o. Kleines
Segelflugzeug-Oldtimertreffen na něměckém letišti Hammelburg. je to trošku dál, ale mohlo by to zase být skvělé.
Ale tento rok byla účast dalších našich kolegů spíš vlažnější a navíc tato akce byla, několik týdnů před termínem konání,
z organizačních důvodů zrušena. Tak z toho úplně sešlo. Ale já měl od Aeroklubu na tento víkend zamluveného Stinga, právě
pro let do Německa, že s Evou Švingrovou na tento slet poletíme letadlem jako další a ještě složitější a ještě delší
a ještě víc navigační let podle mapy. Letět tam letadlem se zamlouvalo i Tomášovi Barvovi s jeho "Elipsou" a že by s ním
letěl i Vláďa Abrahám, kterému nezbývalo moc volna, tam jet autem.
Když tato akce byla definitivně zrušena, tak jsme přemýšleli co s tím - a napadlo nás, že oprášíme sice již zpracovanou
navigační přípravu na Peenemünde, ale trochu to ještě vyladíme. Tento let už byl začátkem července schválen a detailně
naplánován, ale pro drobnou technickou závadu, na nově instalovaném motoru Singa, se na poslední chvíli neuskutečnil.
Když jsem se na letišti zmínil o změně trasy - tak to bylo radou schváleno. Tomáš Barva tuto změnu přivítal, že na
Peenemünde by se moc rád podíval, na rozdíl od Vládi, který se těšil na plachtařskou akci. Připravil jsem jim ICAO
mapy a další potřebné informace, ale nakonec to oboum nevyhovovalo a neletěli.
Za pomoci ICAO mapy, internetu a přátel v Německu jsme si to domluvili a připravili takto:
Let tam, se zdá býti velice jednoduchým - to se letí pořád na sever a až, tak za dvě, dvě a půl hodiny, takové to barevné -
zelené, žluté, hnědě, dole pod námi se změní jen v modrou, tak jsme tam. A nazpátek - to je také jednoduché -
to se letí pořád na jih a za dvě a půl hodiny se namísto roviny uvidí kopce Českého středohoří, tak se chytneme,
zorientujeme a přistaneme. Na tom přeci nic složitého není :o)
No, a celé to nakonec dopadlo takto:
Předpověď byla víc než příznivá - dlouhodobá velká tlaková výše nad, tady střední Evropou, dávala předpoklad,
že by mělo být jasno, nebo jen vyšší oblačnost, malé větry a i malý výskyt případných bouřek. A to vše po celý víkend
a nad tak rozsáhlým územím. To potvrzovaly i lokální předpovědi pro daná území na německých i polských meteoserverech.
V sobotu ráno, v 5 hodin jsme si rozsvítili v hangáru a začali rovnat potřebné věci do Stinga. Překvapilo mě, jaká je tma, že
snad ani není možné, abychom tak za 3/4 hodiny odstartovat. Východ Slunce byl v 6:11, ale hodilo by se vzlétnout i několik
minut před - v 6:05 by to bylo akorát.
Než jsme napakovali, natankovali, tak se krásně rozednilo a vzlétli jsme v 6:18 - tedy jen o několik minut později.
Přestoupali jsme Krušné hory a zhruba v té samé hladině jsme pokračovali - na sever. Měli jsme v mapě sice několik otočných
bodů, ale třeba jako Cottbus, Seelow, Schwedt/Oder, ale byly spíš jen kontrolní, že jsem správně v čase a po trati a že se řádně
vyhneme všem potřebným prostorům. Domnělou polohu Eva občas potvrzovala zaměřováním radiomajáků VOR a ono to
vycházelo. Toto bylo naše jediné záložní navigační zařízení, kdyby selhala mapa - a i to se nám na jaře osvědčilo.
I dohlednost byla hezká - toto je "My Tropical Island", který jsme míjeli zhruba o 50km. Několikrát jsem prělětěli Odru,
která dělá hranici mezi Polskem a Německem. Více na severu se z jednoho toku řeky, stává takovýto zhruba 4km široký
pás ramen, kanálů a bažin. Jinak krajina na srovnávací navigaci - žádná sláva ...
A pak to přišlo - v dálce se před námi zaleskla vodní hladina - no, sice ne ještě moře, ale Štětínský záliv, ale zároveň -
jsem potřebovali točit na východ a tam byla, hluboko pod námi, souvislá oblačnost.
Zahájil jsem sestup do nižších "hladin". Minuli jsme západně Szczecin a u Police jsme pokračovali na Wolin. Tam ještě
bylo hezky a i bylo už vidět moře - ale my měli jinou starost. Klesáním pod oblačnost jsme se dostali na 250m výšky -
zde je vcelku jedno, jestli je to nad mořem nebo nad zemí.
Bylo to sice poněkud níže, ale viditelnost pod tím byla ještě vyhovující - těch 5-7km to tam bylo a v dálce bylo vidět,
že prosvítá sluníčko, že to nebude tak husté a souvislé a že se to nejspíš nezavře. Také velkou výhodou byla zdejší placatá
krajina, kde v krajním případě nehrozí nebezpečí nepřelétnutá nějakého kopce. Rozhodl jsem se zalétnout pod tu oblačnost,
jestli se pod tím dá bezpečně letět.
Tak bezpečně letět se pod tím dalo - to jo, ale s navigací to bylo krapíček horší. U Śliwinu je vojenský prostor, který je potřeba
odlétnout a zasahuje tak 7km do vnitrozemí - vzhledem k této situaci nám odpadla možnost držet se na dohled čáry
pobřeží. Navigačně zajímavým prvkem byl námořní maják Niechorze, který už je těsně mimo tento prostor a od něj už je
pak možno letět po pobřeží až do Kolobrzegu. Ale my byli tak daleko - raději od toho prostoru dále, že nebyl vidět.
Já se snažil navigovat podle mapy ve vcelku prázdné krajině a Eva se marně pokoušela zaměřit VOR Ronne na Borholmu - že
to bylo nemožné, jsem si spočítal až pak doma, byť jsme byli od něj nějakých jen 120km, ale vlivem zakřivení Země byl
pod naším horizontem - že bychom museli letět ve výšce asi 950m, aby byl na přímé viditelnosti. No jo - podceněný zeměpis
celé Zeměkoule a fyzika při navigační přípravě.
Ale oko a mapa nezklamaly - těch odlétaných hodin za takových let navigačních soutěží se osvědčilo - vesnička, silnička,
lesík, pole - a jsem přesně na trať a dál jsme měli pod sebou čáru jak na mapě.
Další "ale" přišlo u Kolobrzega - sice tam už prosvítalo sluníčko - ale právě to "ale".
Eva, co by palubní technik, mi naladila frekvenci a já zavolal letiště Bagicz. Ono nic. Po chviličce volám znova - a zase
nic. Hlavně jsme na jejich frekvenci už nějakou chvíli a je tam je úplné ticho. Už míjíme město a ani na další zavolání
se nikdo neozývá. Koukám do AIPu, že frekvence je správná. Hledám dál, co by mohlo být špatně - a jsem tam moc brzo -
provozní doba letiště začíná za necelou hodinu. Další navigační chyba. A já se tak těšil, že po třech hodinách letu,
se projdeme po matičce Zemi, odpočineme si a počkáme chvíli, než se vzduch trochu prohřeje a ty se mraky se zvednou.
A ono nic.
Co s tím? Tak ono by se dalo někde chvíli vyčkávat, někam se letět podívat a pak tu přistát, ale běží nám čas na natankování
v Anklamu. Ono by šlo i jako v nouzi přistát tady. Ale rozhodnutí je - benzínu naštěstí máme dost, tak vynecháváme přistání
v Kolobrzegu a letíme podle plánu dál - tj otočit maják Gaski a směr Anklam.
Takže po necelých třech hodinách letu, namísto snídaně a odpočinku, se rovnou poletí další skoro hodinu a půl dál a zas
do té nehezké oblačnosti. A tak jsme těsně minuli letiště Bagicz, skoukli Kolobrzeg, nad kterým se nesmí přelétat ...
.. a opět jsme minuli u majáku Neichorze vojenský prostor. U Dziwnowa, kde je marina a zvedací most, jsme se vrátili na čáru
pobřeží.
Další trochu zádrhel přišel, když se bylo potřeba vyhnout prostoru nad Wolinský národním parkem. Ten je potřeba buď obletět
a nejkratší to bylo po moři, ale asi tak 3-5km od pobřeží - do toho jsem nešel, nebo ho přeletět - to se mi zdálo rozumnější.
Bylo vidět, že ty mraky jsou protrhané, na čáře pobřeží končí a v místě zamýšleného sestupu bylo volno.
Mezi města Miedzyzdroje a Swinoujscie jsem zas vyklesal a pokračovali jsme dál.
Maják při vjezdu do přístavu Swinoujscie - nejvyšší v Polsku - ale opět těsně, tentokrát za hranicí, zakázaného prostoru.
Dále bylo třeba co nejtěsněji oblétnout CTR letiště Heringsdorf - zde opět byla skvělá součinnost mé srovnávací navigace a
Evino zaměření VOR Friedland. A pak změna kurzu na západ - přímo na letiště Anklam. No, krajina i dohlednosti - na první
pohled to žádná velká hitparáda to nebyla. Pak trochu ve vnitrozemí se to zlepšilo.
Uf, konečně na zemi. Pro přistání jsem si tam zvolil raději trávu a po výběhu jsem chtěl točit doprava k plachtařskému
hangáru, ale byl jsme po rádiu naveden na tu "správnou" základnu, kde je věž a pumpa a .. a ...
Na věži jsem se nahlásil a nechal si vysvětlit, jak se zde tankuje - je potřeba vyndat a položit sloupek s řetízkem a letadlo
dostat k veřejné pumpě, nejlépe ručně. Museli jsme do fronty za motorkáře. Natankovali jsme 40Lt a za námi už stál osobák.
Ještě mohla z nedalekého přístavu připlout loď a měli by tu snad uplně všechno.
Mají zde něco jako malé muzeum a hezký parčík Otty Lilienthala, který se zde narodil - teda ve městě Anklam - ne v tom
parčíku. Právě v tom parčíku je plno různých zastávek
a informačních cedulí o tom co v přírodě létá a jak se to člověk snaží napodobit.
Krom toho jim tam rostly a právě byly krásně zralé špendliky a ty přišly vhod. A také jsem si tam trochu zdřímnul.
Když jsme se chystali k odletu, tak tam akorát přiletěli nějací dva němci, také v UL a dali se s náma do řeči - byť oni byli
"domácí" tak to měli domů 600km a my, co by cizinci jen 400. Říkali, že právě letí z Rujány a my, že se tam chystáme.
Prohodil jsem pár slov o počasí, že dopoledne bylo nic-moc a oni, že na Rujáně a už je to dobré. Měli jsme dobrý mezičas
a i spotřeba benzínu byla slušná - vycházelo nám to na nějakých 18Lt/hod při rychlosti .. no.. no 170km/hod, tak
do Peeneminde jsem to vzali trochu obklikou - přes Rujánu - když už jsme v těch končinách.
Ještě před odletem jsme se zastavili na prahu dráhy, že místní plachtaři létali navijáky, tak poděkovat za korespondenci
a i prohodit s nima několik slov. Samozřejmě že jsme tam potkali známého - no, na jméno si nevzpomenu, ale potkali jsme se
vloni v Rohtneburgu - měl tam plachťáka Kondora a vyhrál soutěž o nejkrásnější letadlo a že Ranou zná a snad tam i byl
a i přímo zná nějaké lidi - Jirku Leníka, Ulfa Kerna ... a že k nám příští rok přijede na VGC Randevous.
Po vzletu jsme letěli zas k moři - směrem na Greifswald. Počasí se mezitím dost zlepšilo.
Přes Stralsund ...
.. po západním břehu ostrova. Je to tam dosti členité, až mě překvapilo jak.
Nad celým ostrovem platí min výška letu 600m a nad Hiddensee sa snad ani nesmí - to jsem nezjišťoval, že jsem to ani neměl
v plánu. Třeba příště.
.. a pak opět po břehu ....
na Kap Arkona.
A dál, po břehu, kolem Národního paku Jasmund.
V Sassnitzu jsme zaměřili ponorku ....
... a pak na jihozápad, zpátky po pobřeží na pevninu.
Tak ono by to bylo z nejzazšího cípu Rujány na Peenemünde na Usedomu 12km nad mořem s tím, že na 3/4 cesty je malý ostrov.
Jednak půjčemí Stinga od Aeroklubu bylo podmíněno tím, že nebudu létat nad mořem a pak - byl to dost divný pocit, nemít
pod sebou zem, ale jen tolik vody. Na druhou stranu - nouzové přistání do vody by bylo určitě bezpečnější
než do lesa, kterých je tam všude plno a to dost rozsáhlých nebo těchdle bažin.
Konečně, letiště Peenemünde na dohled a i na spojení.
Dnes je v používání dráha 31 - proti moři. Právě v dálce přímo před náma je vidět "země na obzoru" - Rujána.
Po přistání, jsme byli rádiově navedeni na stojánku.
Po vyřízení potřebných formalit na věži - to je červenobílá buňka v pozadí, kde sídlila paní dispečerka v letecké uniformě,
jsme vybalili saky-paky a vydali se pěšo na pobřeží.
To bylo to nejjednodušší řešení, které ale nadokázalo využít jedinečnost tohoto místa, kde je 2km opačným směrem
muzeum raket V2 a celé historie zdejší základny, která je patrná všude. Na toto řešení jsme už neměli ani moc energii a ani
času - v sobotu rozhodně ne, že už i bylo pokročilejší odpoledne. Tato výprava byla zaměřená hlavně na létání podle mapy
na delších tratích v neznámém a zajímavém terénu a ne jako pozemní poznávací výlet. Také vše bylo tlačeno celkově krátkým
časem úplně na vše. Takže tímto vzniká důvod, proč sem letět někdy znova a i v těch více letadlech.
Určitě by bylo výhodné si zde zapůjčit nějaký pozemní prostředek, jako třeba tento dvoumístný elektromobil, nebo v nabídce
byly ještě kola, elektrokola, skůtry i auta - aby se toho stihlo víc. Nám s "plnou polní" to na pobřeží trvalo 1,5hodiny
- necelých 5km, většinou po silnici.
Ještě mám jednu příhodu - že jsme se s malým kyblíkem šel na tu buňko-věž zeptat, jestli tam někde nemají vodu na umytí
letadla - a že ne, maximálně za padika na záchodech. Tak jsme použili vodu z vlastních pitných zásob. Když jsem pak myl
letadlo, zrovna šla paní dispečerka kolem, tak poznamenala "Oh, sweet love" - tak jsem jí odpověděl, že letadlo
pracovalo skvěle a že si to zaslouží. Ona odpověděla, že todle tady nikdy předtím neviděla, že by někdo myl letadlo -
otíral mu kabinu a náběžky od much a nějaké drobné trávy ze startu a pojíždění po travnatých letištích.
Jo - také jsem na té věži, při nahlášení se, prohodil něco ve stylu, že už je docela dobré počasí a bylo odpovězeno, že
teď už to jde, ale dopoledne se tři letadla vrátila, že do toho nešli.
Cestou na pláž jsme potkali plno informačních cedulí, kde zde všude byly budovy koncentračního tábora, když tam vyráběly
rakety V2.
Ubytování jsme si nikde neobjednávali a ani s ním nepočitali, že zkusíme přespat přímo na pláži - to se také povedlo.
Vybrali jsme si místo, ve vyšší dunové trávě, nedaleko hýřící německé skupinky. Ani nevím, jak hodně pařili - že jsem toho
měl fakt dost a hned jsme usnul. Ráno jsme šli kolem nich a vypadalo to tom, jako kdyby v hospodě a ubytovně najednou
bouchla bomba - kolem byly různě poházené lahve, nádobí a různé další věci, ve spacácích děti i dospělí lidé ... ale
jinak byl na celé pláži a přilehlém okolí pořádek.
Jako další záložní variantu jsem měl možnost ubytování v kempu v Karlshagenu - ale to je o další skoro 3km dál.
V neděli lehce po poledni jsme vyrazili nazpátek na letiště. Změnil se vítr a startovalo se od moře - takže další důvod,
proč tam letět znova - zažít start jak na letadlové lodi - z dráhy rovnou nad moře. Před odletem jsem si ještě
v buňko-věži prověřil počasí. Přímo jižně byla sice veliká bouřka, ale že jsme letěli přes Štětín, tak bychom ji
měli minout hodně východně
Ještě jeden pohled na letiště a pak už rutina - po břehu do oblasti Koserow, pak Usedom, Uckermünde a po břehu
Štětínského zálivu ....
... kolem Štětína, po Odře ... na jih.
V neděli už byla dohlednost trochu horší a v kombinaci s tamní krajinou .... to i tak šlo v pohodě.
Od Lužických uhelných dolů a jezer, se dalo už letět bez mapy, tam už to známe - přes Stolpen a Königstein domů, na Ranou.
Konec dobrý - vše dobré.
Byl to zajímavý a i dost užitečný let. Prověřili jsme si, že umíme naplánovat a navigačně i logisticky připravit a i
ulétnout let docela daleko, na několik dní a bez tamní podpory, teda kromě těch běžných, jako třeba tankování, leteckých
informačních služeb, radiomajáků VOR ... že to nebyl let nikde v pustině, kde tisíce km kolem vůbec nic není.
Nejzazší místo bylo 480km daleko. Mělo to i drobné nedostatky, ale právě proto se to létá, aby se to příště zlepšilo.
Hodně moc pomohlo i pěkné stálé počasí. A nesmím zapomenout na spolupráci a pomoc navigátorky, že takhle ve dvou,
kdy se každý staral o svou část úkolů, to vše bylo mnohem jednodušší. No a i to pomohlo, že Eva fotila za letu a já jen
řídil, tak máme plno hezkých obrázků, které byly pořízeny v klidu a pohodě. Mých je jen těch několik ze země.
Takovédle vý-lety, je přesně to létání, proč já létám s vrtulí. Kdysi jsem s Vivatem a zapůjčeným UL Variantem
hodně létal po Čechách, ale tímto aeroklubovým Stingem a situací ve vzdušném prostoru jsou možnosti jednoduše letět
skoro uplně kamkoli téměř po celé Evropě. Tak sám jsem zvědav, kam to bude příště :o)