HAHNWEIDE 2oo9

První zářijový víkend 2oo9 - (4.-6.9.) jsem se s Jirkou Leníkem a Krajánkem, již tradičně zúčastnil největšího evropského leteckého Old Timer setkání na německém letišti Hahnweide (u Štutgartu), kde jsme byli jediní z Čech, s letadlem.

Účastníci zájezdu:

Já - Jan Krejčí
Jiří Leník - oba AK Raná
Zlin Z-24 Krajánek - majitel ČR (NTM Praha), provozovatel - Aeroklub Raná

.. a takhle nějak to zhruba proběhlo ......

Zhruba někdy kolem velikonoc jsme se s Jirkou zaregistrovali na tuto akci, s tim, že já a Jirka jsme jistí a kdyby ještě chtěl s námi jet někdo další, tak obsazení vozidla (vozidel) a detaily cesty se domluví operativně těsně před odjezdem. Původně jsem měl v plánu vyjet o "chvilku" dřív a navštívit tam v tom Německu nějakou jejich "zajímavost", jak je mým zvykem.
Někdy kolem půlky srpna, už se začalo rýsovat, že pojedeme jen sami my dva - Jirka Leník a já. A také jsme diskutovali o tom, kam se tam zajedeme podívat. Na netu jsme, jak společně, tak i já sám vyhledávali turistické zajímavosti cestou do Bádensko-Württembergu a v okolí jeho hlavního města, Stuttgartu. Před dvěma lety jsem byl s Frantou Sehnoutkem v Mercedes muzeu - to bylo skvělý! Nakonec jsme se s Jirkou domluvili na návštěvu zámku Ludwigsburg, který se nachází na severním "okraji" Štutgartu.

A tak jsme vyrazili - ve čtvrtek brzo ráno, tahnuvší přívěs s Krajánkem. Cesta probíhala v pohodě - jelo se krásně, střídali jsme se za volantem s tim, že ten druhý buď tloukl špačky, nebo v případě dálničních křižovatek navigoval podle atlasu. Zhruba kolem jedné hodiny odpoledne, po nějakých, bratru 400km nudné jízdě cca 100-110km/hod, jsme sjeli z dálnice na odbočce "Ludwigsburg". A teď to začalo být zajímavější.
Z netu jsme věděli, že kolem zámku je velká, 6-ti proudá silnice - a doufali jsme, že tam budou ukazatele, kde je parkoviště - hlavně pro nás - autobusové, protože nám, o délce nějakých 13m, "normální" autový tak nějak nestačí. Ukazatelů na parkoviště tam byl poměrně dost, ale jen pro auta - svítily tam nápisy, že je volných 156 míst, 230 ... a tak .. jen pro ty busy to bylo nějak slabý - nějakou cedul jsme sice zahlédli, ale nějak jsme nepochopili, kam to vede. nejvíce jsme se obávali odbočení do úzkých uliček a jednosměrek starého města ... a čert nechtěl - už jsme tam byli ... Mají to tam hezké - i ty parkoviště - podzemní - tam už jsem si vůbec netroufnul. Dokonce jsme to tak projeli 2x - a ani jsme tam nic neodřeli. Když jsme se podruhé vymotali z těch ouzkých jednosměrek, tak jsme zkusili jedinou ceduli na bus-parking - přímo na nádvoří zámku. Byl tam "mluvící" sloupek, do kterého jsem nahlásil, že bychom rádi parkoviště pro autobusy, že máme dlouhé auto. Ozvalo se, že parkování v prostorách zámku není možné - a to tam 3 busy už stály. Když jsem se zeptal, kde máme zaparkovat, tak mi někdo z toho sloupku odpověděl, že parkoviště je 300m naproti. Já tomu hlasu odpověděl, že to je podzemní a že my máme 15 dlouhé auto a že je to pro nás malé - ono mi to zas odpovědělo, že parkování v prostorách zámku není možné ... a, tak se opakovalo asi 5x dokola - když jsem poznal, že to nikam nevede, utrousil jsem jakousi nehezkou poznámku a jal se suveréně couvat do těch třech pruhů tím naším směrem – oni nechtěli nabourat a raděj počkali ... a jeli jsme hledat něco "lepšího"
Zastavili jsme u benzinky - muj oblíbený trik, kde se zeptat domorodců na informace. Tamní pumpařka, bohužel, nevěděla, kde je nějaké parkoviště pro autobusy, natož, kde bychom mohli zaparkovat my. Tak jsme se zeptali kolemjdoucího řemeslníka, který měl správkárnu hned vedle tý pumpy - ten nám poradil že na druhých světlech doprava je nějaký plac pro průmyslovou zonu, nádraží, či co. Tak jsme vyrazili podle instrukcí - ale někde se asi stala chyba - ten první semafor se asi neměl počítat - on byl jen pro chodce - a pak, už to začínalo být docela daleko, tak jsme to vzali doprava hned na následující křižovatce - shodou okolností byla také světelná - boční ulice vedla do kopce mezi nějaké vilky .. a, jako na potvoru - už jsme byli ve slepé ulici a ta ještě zahybala kolmo doprava - na jedný straně křoví a park, či co - a na druhé ploty a vrata vilek. I což - už takhle jsme se tu dosti motali - tak jsem zajel úplně ke kraji, abych nikomu nevadil a nechali to tam stát zaparkovaný - a šli na zámek, bylo to, odhadem 3/4 až kilák.

Tam jsme dorazili chviličku před půl třetí - po chvilce dohadů s tamní "biletářkou", která zóna je je lepší, jsme si, za 15 "éček", zakoupili vstupenku na všechno.

Prohlídka začínala kdesi nad schodama v prvním patře. Ach ty různý ukazatele - chvíli jsme čekali, sice v prvním patře, ale nad úplně jiným schodištěm. Ale nakonec se zadařilo a my se setkali s ostatními turisty a i s průvodcem. To byl takový sympatický, trochu starší, pán - vypadal, jako-by tam "sloužil" už za oněch feudálů. Hodinový výklad a pohlídku všech křídel zámku, v prvním patře, zpestřoval různými historkami a, dalo by se říci, až s hereckými etýdami z oněch dob - opravdu něco takového jsem ještě na "hradě" nepotkal. To umocnilo velice zajímavé interiery zámku a vyhlídky z oken do zámeckých zahrad. Tak nějak zajímavé mě přišlo, že - oproti nedavné návštěvě Hluboké a historii, kterou známe ze škol - zdejší historie byla tak nějak na "druhé straně fronty" - zde byl např. Napoleon "ten dobrý", kdežto "nás" chtěl "dobýt".


Další naše kroky vedly do zámeckých zahrad brankou, na čárkový kód u které byla mapka areálu - moc užitečná to věc.

Na každém kroku se bylo na co dívat ....

Velice zajímavá byla voliéra s rákosovými chýšemi,

... subtropickou květenou ....

ale hlavně s jezerem plným plameňáků a jakých-si exotických kachen ....

..další část zahrady ...

.. stráň s bohatým a rozmanitým porostem, mezi kterým byla i vinná réva - a lehce jsme ochutnali - nějaké kuličky začínaly být zralé.

Velice impozantní byla japonská zahrada - jako vždy ...

... ty "placáky" jsou na poměrně tenkých sloupech, ze dna, takže to vypadá, jako by plavaly po hladině a člověk měl dojem, že když na nějaký šlápne, tak se, i s nim potopí ...

Když jsme došli na jakýsi konec "horní" části zahrady - k tý věži, co jsme viděli z okna - ze které visel dolů obrovský cop princezny a v jejím sklepení se odehrával nějaký děsivý příběh - podle vycházejícího řevu a kvílení, otevřel se nám pohled na obrovský prostor "spodní" části, kde právě chystali "dýňový pohádkový fest" - všude bylo plno pohádkových postaviček z dýní.

Cestou dolů jsme prošli kolem vodního mlýna, kde mlýnské kolo hnalo vodu v kanále, po které pluly loďky s pasažéry po, určitě strašidelné, vodo-stezce. Vše toto jsme sice měli v ceně, ale pro již značně pokročilý čas jsme byli nuceni tuto atrakci vynechat.

.. ono by se řeklo dýně - ale sami jsme ani na vlastní oči nevěřili, že jich může být taková nepřeberná řada druhů ...

.. a z nich vytvořené různé pohádkové výjevy ....

... vypadá to, že v tomdle odvětví už mají tradici ....

... a další pohádky ....

.. a takovoudle žábu by určitě svedli i našinci ve zdejších končinách, ne?

Další budova areálu byla přes silnici - bohužel, z časových důvodů jsme se do ní nepodívali ...

... opravdu tam toho bylo hodně ... ale čas byl neúprosně proti nám ...

.. a todle je ta strašidelná věž s tím copem ...

... a ještě rychlý pohled do zahrady s ornamenty z buksusů a jiných "kytek" .... jednak se blíží zavíraci doba - tušim, že v 6 .. nebo půl sedmý ...

.. a jednak to vypadlo, že bude pršet - a taky že jo. Cestou k autu jsme prošli drobnou přeháňkou, schováveje se pod stromy na ulici. Tento areál rozhodně stál za to, ale chtělo by to zde strávit aspoň jeden celý den, aby se to stačilo všechno pořádně projít a užít si to ....

Nazpátek jsme šli stejnou cestou - klidnou ulicí mezi vilky. Občas jsme se zastavili pod stromy, abychom tolik nezmokli, naštěstí přeháňka nebyla dlouhá a pršelo jen drobně.
... jak se tak svižně vracíme - a už toho chození máme vcelku dost - jsme, bez nějakých odpočinků, na nohou od druhý hodiny a je zhruba 7 večer ... a jak tak docházíme na roh ulice, tak vidím, že těsně za naším autem s přívěsem stojí nějaká dodávka a hned Jirkovi říkám, co že to za trubky a jak že to blbě parkujou, že nás tam úplně zablokovali - kdo to pak má všechno vycouvávat. Ale jen co jsme udělali pár kroků za křižovatku, tak se nám zjasnil výhled - s tou dodávkou tam nebyli žádný trubky, ale bundes-policie. V tu chvíli nám bylo jasný, že tam asi nejsou na výletě, ale nejspíš kvůli nám.
V momentě, co jsme došli až k jejich dodávce, otevřely se dveře u řidiče a z nich se vyklonil nějaký "Simír", ale tak o dvě hlavy větší a německy se otázal, jestli jsme od toho auta. Přiznal jsem se, že jsem řidič - a jak si přál, půjčil jsem mu své doklady. Na místě spolujezdce seděla sympatická policistka, která mou občanku prověřila v nějaké jejich databázi pachatelů - zde mi nic nepřišili, ale "Simír" už měl vypsanou nějakou poukázku ve velikosti A4 a jen tam doplnil nějaký data z mý občanky.... a pak se zeptal, co jsem zač a proč tady parkujeme a tak. V tu chvíli nám bylo jasný, odkud vítr fouká. Společně jsme začali "nařikat" - Jirka německy, já anglicky, že jedeme na letecký den až z Čech, 450km a cestou jsme se chtěli zastavit tady na zámku, kterej je moc hezkej - všechna chvála, ale nenašli jsme pro nás vhodný parkoviště a na to busový v zámku nás nechtěli pustit a někdo tam u pumpy nám poradil, že pár křižovatek timdle směrem se zaparkovat dá, a že jsme úplně zabloudili.. .. a, že je nám to samotnejm líto, moc se omlouváme a že už to nikdy neuděláme ....
.. a jak tam tak "lomíme rukama" a nařikáme - tak nás ten bundes-policejní pár pozoroval, až nakonec "Simír" roztrhl onen "certifikát z návštěvy a parkování Ludwigsburgu" a nám se, zatím, jen na chvíli ulevilo. Načež "Simír" vystoupil z bundes-policejní dodávky a ať prej jdeme za nim. To jsme ještě netušili, že nás čeká podstatně závažnější drama, co už neukecáme. .....
Došli jsme k přívěsu, on ukázal na naše kolo a pravil něco ve smyslu, že s tímdle dál už jet nemůžeme - málem nám vypadly oči z důlků - zhruba 3/4 obvodu kola mělo utržený dezen, který tam s bídou držel až z něj lezly dráty. V ten moment jsem si vzpomněl, že než jsme vyjeli, jsem se ptal Jirky, zda-li máme s sebou rezervu - on prej, že ji nikdy nepotřeboval, že je to dobrý, že se právě vrátil z jiný části Německa, kde najel 600km - že je to v pohodě - a prej, kdyby něco, tak on má na felicii stejný kola jako na přívěsu. Já mu jen odpověděl, že to je teda skvělý - že já mám kola úplně jiný a bouchlý kolo na přívěsu s letadlem jsem párkrát už měl.
No, tak jsem "Simírovi" odpověděl, že to opatrně dojedeme na letiště a ráno vyhledáme servis v Hahnweide, že to tam známe a kolo necháme opravit. Jirka ještě dodal, že v tudle dobu všechny správkárny budou mít zavřeno, anebo, jestli náhodou neví o nějaké otevřené, jako, že nevěděl. Tak jsme tam zas chvíli nařikali a slibovali, až sme ho zase ukecali - ale se slibem, že nepojedeme po dálnici, abychom nezpůsobili nějaký karambol. Ještě si nechal ukázat našeho Krajánka, obestavěného kanystry s naftou a dalším vybavením pro stanování na tři dny, připomněl, že fakt nesmíme na dálnici a odjel. Trochu se nám ulevilo, ale co s tim kolem, teď večer - naštěstí zítra je pátek a to se určitě sežene pneuservis.
Nasedli jsme s tim, že vyrazíme přes město - ale jak jsme otevřeli v atlase Německa příslušnou stránku s mapkou Štutgartu, tak jsme se zděsili - tohle město, že bysme měli projet uhlopříčně s 8m dlouhym přívěsem a ještě s rozhadrovanou gumou!? Koukli jsme na sebe a vše bylo jasný - pojedem po dálnici ale pomalu - bylo to asi 50km. Na první pumpě jsme to kolo dofoukli, aby se tak nelámalo - přiznávám, že bylo krapíček měkčí. Jeli jsme těsně u krajnocové čáry - tak kolem padesáti. Největší obavy jsme měli v tunelu a na křížení dálnic - ale dojeli jsme v pohodě až na letiště.

Ubytovali jsme se v kempu - Jirka ve stanu - a já nocoval v autě - s lůžkovou úpravou - bez zadních sedaček.

V pátek ráno jsme hned jeli sundat to kolo s tim, že zajedem někam do servisu ....

Při výjezdu z letiště jsme se "dozorného na bráně" zeptali, zda-li neví, o nějakém blízkém pneuservisu - on sice přímo nevěděl, ale jeho kolega nám doporučil jeden, hned na okraji Hahnweide - asi tak 3km daleko - že máme u motorestu jet rovně, přejet první světelnou a zabočit do druhý ulice, že je tam něco jako průmyslová zona a tam je dobrej pneuservis.
Jak pravil tak jsme jeli - u pumpy rovně - do městečka - na světla - jo - bylo mi to povědomý - před dvouma rokama jsem tam tudy jezdil nakupovat potraviny. Ale co čert nechtěl - druhá ulice byla zavřená - probíhal tam "remont" - zrovna frézovali povrch. No, co - vzali jsme teda až tu třetí, že tam nějak v protivce dojedem. Mezi těma různejma firmama a jejich dvory bylo dost zajímavých provozoven, ale pneuservis zrovna ne. A jak jsme to tam křižovali, tak nás zaujala pouze lokomobila, která byla za plotem.

Zastavili jsme a šli se na ní podívat. Přes plot, z ulice to nebylo ono - tak jsme vešli do otevřených vrat a zeptali se dvou týpků, co si tam dávali kouřovou - ti nám dovolili, že můžeme se jít podívat až k ní, pod přístřešek. Když jsme odcházeli, tak jsme zjistili, že to byli nejspíš řemeslníci, co tam opravovali výtahy. Byla to střední škola - strojírenské, na místě, kde stávala továrna na parní stroje - a v rámci výuky je opravovali a drželi při životě. Ta lokomobila tam měla ještě kámošku - a obě měly odřená kola - že nedavno byly v provozu .... i s nářadím.
... no - není to nádhera!?

.. a trocha detailů - pro fajnšmekry ....

.. a nějaké příslušenství - k tomu .... za povšimnutí stojí způsob zvedání radliček - kypřiče - jak se tomuto nářadí dnes říká - dnes se to děje pomocí hydrauliky z traktoru, který jej táhne - ale tento byl pouze přivázán a tažen za ocelové lano - tak pro zvedání bylo využito síly od kol k navíjení zvedacích řetězů a přes rohatku zas byly spuštěny.

Naproti, přes ulici byla nějaká firma, která měla na dvoře vystaveno kolo - asi od vodního mlýna, elektrárny či hamru .....

.. a kousek dál ... na křižovatce .. si tam stojí .. parní lokomotiva ....

... když jsme se pokochali ... tak jsme pokračovali v hledání pneuservisu ...
Celou zonu jsme projeli křížem-krážem aspoň 3x, ale žádný pneuservis jsme nepotkali. Jen "autohaus" Renaulta - tak jsme to zkusili ... a tamní mechanik byl ochoten, že nějakou pneumatiku má. Ještě jsem německy špitnul, že by nemusela bejt zrovna nová - on kejvnul, šel za boudu a za dosti slušný peníz, nám nazul krásnou pneumatiku, se zhruba tříčtvrtečním vzorkem.
Tak jsme měli kolo opravené, byla tak desátá dopoledne, počasí bylo hezké a my jsme přemýšleli, co dál podniknem. Jet na letiště a starat se o letadlo se nám ještě nechtělo. Řekli jsme si, že když je to tam všechno "under Teck" - což je takový hrádek na kopci, že bychom se na něj měli podívat.

Nalistovali jsme v mapě příslušnou stránku a vyrazili. Za chvilku jsme byli pod kopcem. Dojeli jsme, přímo po té "nejhezčí" cestě na nějaké parkoviště, ale podle mapky se nám zdálo moc daleko od vrcholu. Tak jsme se kousek vrátili a odbočili do kopce, po horší cestě, na parkoviště, co bylo výše položené.

Odtud byla cesta sice kratší, ale i trochu příkřejší. Ale stálo to za to - na vrcholku byl takový malý hrádek - nádvořím s lavičkami a vyhlídkou, restaurant a snad i ubytování ..

... a i vyhlídková věž ...

výhled byl opavdu zajímavý - tamní kajina (Švábské Alby) jsou krasového původu, plné údolí a náhorních plošin ... a jak se tak kocháme, tak jsme si všimli, že na protějším kraji náhorní plošiny jsou nějací lidé - že tam bude nejspíš další zajímavá vyhlídka. Pohled dalekohledem jsme porovnali s mapou - a určili si to za další náš cíl.

A tak jsme zase vyrazili. Cesta tam vedla trochu obklikou - přes další dvě vesnice .. kousek bylo dosti prudký stoupání - nahoře, hned za lesíkem doprava - kousek po rozbitý asfaltce - na takový malý parkoviště - kousek pěšky - a tam byla ona vyhlídka - z útesu ...

Co jsme se vynadívali .. a dostali hlad - ono bylo už docela odpoledne, tak jsme vyrazili zpět - na letiště. Cestou jsme si nakoupili v "Nettu" co byl skoro při cestě ...

Ihned, po příjezdu na letiště jsme se byli zaregistrovat, jako účastníci. A jak tak jdeme od věže, kde byl "pilot ofis", tak jsme v davu potkali Lászla (Laszlo Revy - je náš dlouholetý přítel z Maďarska, který umí česky jen "Tátra dvanáct", protože ji má doma a "pívo". A pak mu rozumíme několik dalších označení, jako třeba "ándva" - což je z ruštiny AN-2 a po dlouhym přemýšlení jsme rozluštili i záhadný slovo "lídva" to je zas označení, v Sovětském svazu licenčně vyráběné Dakoty DC-3 - Lisunov Li-2 ... a pak umí slabě německy - ale my se vždycky nakonec domluvíme, bo, jak jsme se shodli, tak nás pojí společná mentalita ještě z dob Rakouska-Uherska. Kdysi, na leteckém dnu v Mladé Boleslavi nás měl tahnout jejich Kukuruznik - a nikdo nevěděl, jak to zařídit, tak jsme se přihlásili, že si to domluvíme sami - sice se nám všichni smáli, jak se můžeme domluvit s maďarama, ale povedlo se).
Tak teda jsme se s Lászlem pozdravili a pozvali ho k nám do auta, kde byl klid na popovídání si. Protože jsem měl jen dvě sedačky, Jirka s Laszlem seděli ve předu a já na "posteli" v zadní, lůžkové části. Pak přišla řeč na to, kde jsme ubytovaný - já jsem řikal, že já tady v autě - Laszlo, že je to dobrý, že taky spí v autě - on má takový stařičký rozhrkaný Volkswagen - Transporter. Jirka, že on ve stanu - Laszlo na to, že je to špatný, že s tim má špatný zkušenosti - že mu tam lezli ... ti, jak se jmenujou ... a ukázal prstama na hlavě parůžky - jako když malý dítě dělá kůzle - toho se hned chytil Jirka - česky - že jestli to jsou jeleni - co prej taky jinýho s parohama ... a on něco ve stylu, že tak nějak, ale ještě to neni ono. Já jsme česky poznamenal, jinak to ani nemělo cenu, že má parohy - on jen pochybovačně pokyvoval "ja-ja" ... Jirka se držel těch svejch jelenů - a že mu jeleni vlezli do stanu a parohama mu ho roztrhali .... já zastával variantu, že má tak velký parohy, že se s nima nevešel do stanu a roztrhal si ho .... on furt něco ve smyslu, že to ještě neni ono ... pak našel v autě propisku - a na ruku si namaloval šneka - hm - šneci mu lezli do stanu a asi kradli jídlo - tak to bylo ...
Pak jsme konečně vyrazili na parkoviště přívěsů, které bylo na opačném konci letiště, vyměnit to kolo ... jen, co jsme tam dojeli, přišla přeháňka ... aspoň sme si chvíli odpočinuli ...

A pak už byl večer a my se odebrali do kempu - navečeřet. Cestou jsme zaslechli v davu češtinu - po chvilce jsme odhalili partu z Žamberka a Ústí nad Orlicí, co tam přijeli jako diváci. Chvíli jsme s nima pohovořili, popili a domluvili si, že oni nám pomůžou s letadlem a my je vezmeme za pásku, aby se nemuseli mačkat mezi divákama.

V sobotu ráno jsme složili Krajánka ....

... mezitím už začaly dunět motory a začalo se létat ....

.. my se přemístili na stojánku mezi ostatní plachťáky ....

... a pozvolna začínal program leteckého dne .... a hlavně - vyhlídkové lety.

Občas přešla drobná přeháňka, ale neodradila ani diváky, ani učinkující .... za chviličku zas svítilo sluníčko.

... jedním ze zlatých hřebů byl, pouze průlety - bez přistání - Boeing B-17 "létající pevnost" ... jen tak si tam ladně plul vzduchem ... a kolem něj se hemžili a honili - jak mouchy kolem .... mesršmity, spitfajry .. a jim podobný "malý letadýlka" :o)

.. dále - už "běžný" bombarďák ... Mitchell B-25 H

.. již zmínění Lisunov Li-2 - v maďarských barvách ...

... a další ....

.. a zas trochu plachťáků.

Motoráků tam bylo přeci jenom víc ...

... dokonce i oblečení bylo stylové ....

.. a na závěr dne - další dvě pikošky ... Lockheed L-1049 Super Constellation a Bleriot XI model 1910 - schválně, který je který? :o)

.. večer jsme Krajánka zas složili do vozu ... a věnovali se další zábavě ... jak třeba posezení v přeplněnym hangáru .. s doprovodným kulturním programen ... a ... bufetem. Potkali jsme tam partu z Vrchlabí ... a my, Čehůni jsme si pili svý pivo ...

.. a když padla černo-černá tma, tak na stojánkách probíhalo světelné šou - kouře, barevná světla, stroboskopy, lasery a to do rytmu pořádně dunivá muzika ...

... v mezičasech byly osvětlené jen stojánky ...


Ze soboty na neděli jsem se, přes davy lidí, ani nesnažil dostat s autem z letištní plochy do kempu - tak jsem nocoval mezi dvouplošákama, které byly nejblíž k brance v plotu oddělující diváky od letadel. Brzo ráno byla ale tato linie volná - aby si časní diváci mohli pořádně prohlídnout letadla - tak občas očumovali i mě, spícího v autě.

Ráno to začalo zas znova ....ale bez nás - s Jirkou jsme se domluvili, že Krajánka už nebude dávat dohromady - jednak je tam letadel haba-kuk a pak - by to dopadlo jako dycky - končí se někdy v 6 .. 7 večer, všichni skočej do pastí, popřípadně kopnou do vrtulí a rozprchnou se domu - a my - jak trubky tam do tmy skládáme letadlo a v noci se tahnem 500km domu - přijíždíme k ránu, chvilka spánku a pak do práce. Tak jsme si domluvili s dozornýma, že si ještě před programem necháme auto i s přívěsem hned před bočním vjezdem na letiště. Když oschnul Jirkovo stan, tak jsme dobalili a už se jen kochali programem a pěkným počasím - byla krásná přeletová lať - že bych snad i já tim Krajánkem tam odtud doletěl po plachtařsku až domu, na Ranou.

Létalo to sem - a tam - až si diváci z toho mohli hlavy ukroutit ....

Už bylo kolem poledního a s Jirkou jsme se chystali k odjezdu - a že ještě zajdem na poslední sponzorský kafíčko, housku, salámek a čokoládu do ofisu, rozloučíme se - jo, šenkovala tam Katrin Wötzel - německá reprezentantka v klubovce, pochází tam odtud, ale zrovna tou dobou žije s jednim dost dobrym plachtařem v Itálii .. a co se pamatuju - tak na ms 2oo3 byla druhá a teď - 2oo9 - v Maďarsku osmá ... a tam, jen tak, mezi řečí jsme se "dohodli" že se potkáme v Hahnweide. A jak tak jdeme, tak potkáme Lászla - a on hned, ať jdeme s nim. Proč by taky ne - mysleli jsme si, že společně popijem kafíčko, ale jen co jsme dorazili k ofisu, on zmizel v davu a jen jeho obrovská tlapa na nás mávala, ať jdeme za nim. Tak jsme nastoupili do mikrobusu, co jezdil s lidmi na druhou stranu dráhy k dalším stojánkám a jediný, co jsme mu rozuměli, bylo "lidva". Řekli jsme si - že proč bychom si to éro neprohlídli z blízka. A taky že jo - Laszlo něco řekl posádce a někam zase zmizel a my si prolézali Lisunova. Anglicky jsem se zeptal jednoho mladýho týpka z posádky, kolik to má sedadel, nechtělo se mi je počítat - on prej, že 21, ale maj jich pojištěno jen 19 .. a, jak to lítá a tak - a on, že prej z Budapešti do Londýna to letí na jeden zátah 7 hodin a spotřebuje to 2100 l benzinu.

Už jsme byli nabažený a že půjdeme ven a pryč a domu, když v tom vešel takový velký pán, v pilotnim oblečku a spustil na nás něco maďarsky - určitě věděl, že jsme češi - jednak mu to Laszlo řek a pak - jsem to měl napsaný na zádech. Podle našich výrazů asi pochopil, že moc - vůbec, nerozumíme. Tak se zeptal "pa rusky panimáješ?" - to byla voda na muj mlejn - "da, panimáju", jsem bez rozmýšlení odpověděl. On se zas zeptal - "leťét chóčeš?" - nedalo se nic jinýho odpovědět, než "da, chačů" ... "tak sadís!" byla jeho odpověď .. a já na to jen "balšóje spasíbo". A už jsme seděli připoutaný na sedadlech. Jenže – poměrně dlouhou chvíli se nic nedělo - dokonce ten kapitán zas odešel ... dobrou čtvrthodinu jsme tam seděli jak figuríny, připoutáni v jinak úplně prázdném letadle. Pak přišly nějaký dvě ženský - jedna byla určitě maďarka ale s tou druhou se bavila německy - to jsme pochytili, že se poletí v padesátý - a bylo sotva tři čtvrtě. Asi tak za dalších 5 minut se posádka začala trousit tam a zpět až nakonec se tři z nich nahromadili v pilotní kabině a chopili se pák. Pak se pohla jedna vrtule a nic ... za chvíli druhá - a zase nic ... to mechanik protáčel motor. A konečně - udělalo to uuííííí - buble-buble, vyvalilo se mračno býlího dýmu, kterého špetka byla nasáta, snad nějakýma větráčkama a ne dírou v trupu, dovnitř a jeden motor běžel - a pak druhý .... po chvilce zahřívání - to známe i z našich malých letadýlek jsme odrolovali, za častého skřípání brzd, přidávání plynů a stavění vrtulí sem a tam, na opačný konec bráhy, od kud se startovalo. Otočka, zaburácení motorů, s troškou spáleného oleje - to pozná jen ten, kdo to zná - a už jsme letěli. Na rozdíl od běžného dopravního letu se při předváděčce nestoupá do výšek, ale létá se poměrně nízko s poměrně prudkými obraty a ráznou změnou režimů – prostě předvést, co to letadlo všechno dokáže. Chvílema jsme měli pocit, že vnitřnim křídlem, v zatáčce, rozčísneme ty stromy, co byly těsně pod náma – byl to let v režimu – nízký průlet, prudce trochu nastoupat s vybočením ze směru, co možná nejrychlejší otočka do protivky a znova vcelku strmé klesání do průletu a znova …. Při pohledu do kabiny bylo poznat, že všichni tři tam toho měli jak buchet, jak tam tahali za ty všechny páky - a při pozorném zaposlouchání bylo slyšet - jak před náletem - a po něm - před a po zatáčce přidávaj a zase ubíraj plyny a přestavujou vrtule - byl to úplnej koncert ovládání techniky... todle jsou opravdoví páni dopravní piloti - než nějací machýrci s obrazovkama, navigacema, automatizacema a džuistikem!

Po asi pěti … šesti průletech, zabzučelo otevírání kol, burácení motorů se změnilo jen v ševelení volnoběhu ... a my přistáli. Ještě jednou jsme poděkovali a nechali se odvézt na druhou stranu dráhy, dali si ono kafíčko ... a vyrazili domů. Cestou si libovali, jaký to byl ale povedený výlet!